Síla lidského doteku

Byla jsem na kurzu meditace u Kabiryoga. Procházeli jsme velmi intenzivní vedenou meditací, která v nás otevřela různé vrstvy emocí, vzpomínek, možná i bolestí, o kterých běžně ani nevíme, že je v sobě neseme. Na konci jsme dostali nabídku se obejmout – obejmout ostatní, pokud budeme chtít.

A já necítila potřebu. Seděla jsem tiše, klidná, možná i trochu odpojená. Vnímala jsem klid v sobě a říkala si: „Ne, nepotřebuji objetí. Je mi dobře takhle.“ Ale v tu chvíli ke mně přišla jedna žena, tiše, jemně… a podala mi ruce.

V ten moment jsem ucítila něco velmi silného. Skrze ten obyčejný dotek rukou prošla mým tělem vlna energie, kterou bych popsala jako hřejivou, léčivou, lidskou. Nedokázala jsem to pojmenovat, jen jsem se nechala vést tím pocitem.

Za chvíli mě objala další žena. A pak další. A já… jsem začala plakat. Nešlo to zastavit. Slzy tekly proudem, a já jen stála a cítila, jak ze mě něco odchází. Jak se uvolňuje něco, co bylo dlouho schované. Něco, co jsem možná ani vědomě nenesla, ale tělo to vědělo.

Začali se přidávat další lidé. Jeden po druhém mě objímali – bez slov, jen tak, s otevřeným srdcem. A já tam stála, obklopená lidským teplem, objetími, láskou, přijetím… a plakala jsem.

Bylo to očišťující, hluboké, pravdivé. A tehdy jsem si uvědomila, jak moc jsem se mýlila. Myslela jsem si, že nic nepotřebuji. A přitom jsem potřebovala tolik. Potřebovala jsem cítit, že nejsem sama. Že je v pořádku být zranitelná. Že někdy ten nejsilnější okamžik nastane právě tehdy, když si dovolíme přijmout.

Děkuji této nádherné komunitě za to, co jsem mohla zažít. Za lidskost, kterou v dnešní době často postrádáme. Za ticho, které bylo plné porozumění. Za doteky, které hojily staré rány.

Přála bych si, aby se taková otevřenost, soucit a laskavost šířily dál. Abychom si navzájem více dovolovali být – autentičtí, někdy silní, jindy křehcí. Abychom se dokázali navzájem vidět, cítit a podržet.

Z celého srdce děkuji.Děkuji, že jsem mohla být součástí.
Děkuji, že jste.