Matka s dcerou – tento vztah může být zároveň jedním z nejhlubších a nejkomplikovanějších v lidském životě. Přestože obě sdílejí stejné geny, mohou někdy působit jako by byly z různých světů. A právě v komunikaci se často objevují největší neshody.
Tak proč je komunikace mezi matkou a dcerou tak složitá? Jak můžeme překlenout tuto propast a najít společnou řeč?
Znáte to ?
Hledala jsem různé způsoby, jak změnit tyto zaběhnuté a zaryté vzorce chování. Jak to udělat jinak ? Proč mi to nejde ?
Musím se přiznat, že mi to sní vůbec nešlo.
Vzpomínám si, že jsem u každého videa brečela, protože se mi tento přístup moc líbil. Bohužel, jsem ho nikdy v dětství nezažila a proto mi spouštěl hluboké bolesti a rány, které jsem neměla zpracované. Byl totiž o laskavé komunikaci. O možnosti dát dítěti stejné právo jako mají dospělí. Ukázat mu své hranice s láskou a respektem, bez křiku, nadávek a hádek. Byl o přijetí a parťáctví.
Poznáváte to ?
A víte co vám povím ? Co jsem si vlastně uvědomila ? I naše máma a táta to s námi mysleli nejlépe jak mohli. I přesto, že to tak občas vůbec nemuselo vypadat. I když s námi nesouhlasili. I když nám něco nedovolili. I když křičeli. Protože vlastně schovávali svůj strach. Neuměli to s námi laskavě vykomunikovat, jak se to dneska učí třeba v Nevýchově. I naši rodiče se snažili jak nejlépe uměli. Možná také občas potají plakali. Protože se jim zrovna něco nepovedlo nebo udělali chybu, protože jim jenom ujeli nervy, tak jako nyní nám. A možná se za to tak moc styděli, že nám to ani nikdy neřekli a potom se tím dlouhou dobu trápili.
Tato meditace pro mě byla jako ten nejlepší lék na světě. Strašně jsem u ní plakala. Muselo to všechno ven. Uvědomila jsem si díky ní spoustu věcí. Přijmula a odpustila hlavně sobě, ale i mé mámě a tátovi. Dokonce jsem i dceru začala brát jinak. Přijala jsem ji takovou jaká je. Protože jsem celý život cítila, že jsem nebyla přijata já, nyní jsem ten stejný vzorec opakovala na ní.